Jdi na obsah Jdi na menu

Míč

11. 12. 2006

Obrazek

MÍČ

Byl jednou jeden míč. Byl kulatý, dobře nafoukaný, přesně takový, jaký míč má být, aby si s ním mohly děti hrát. Nebyl to však jen tak nějaký míč, byl krásný, jeho barvy zářily a když se koulel, vypadalo to, jako by se koulela duha.

Byl velmi rád, že je krásný. Každé z dětí ho chtělo a on se pyšnil ve své síti zavěšený ke stropu v krásném pohádkovém obchodě plném hraček. Když tam tak visel, měl přehled o všem, co se v obchodě dělo. Cítil se jako král, měl výsadní postavení, a tak si myslel, že všechny ty ostatní hračky tam někde dole v regálech jsou jeho sluhové.

Často hleděl do krásných dětských očí, které ho svým toužícím pohledem na dálku hladily. Nemohly by ho hladit svýma rukama, možná by to bylo hezké, ale určitě by ho časem ušpinily, a tak byl rád, že visí tak vysoko, tak majestátně. Měl velice rád tyto chvíle, byly to chvíle čekání kdo jen za něj zaplatí požadovaný obnos a odnese si ho domů, do dalšího království. Určitě tam bude mít své výsadní místo, protože je krásný a duhový. Tento den bude pro něho určitě nádherný, vždyť ho ponesou jako velký poklad. Určitě bude zářit víc než sluníčko, které ho bude šimrat svými paprsky, aby ještě víc vynikly jeho barvy. Tak si snil ten krásný duhový míč, zavěšený v pohádkovém obchodě plném hraček.

Bylo škaredě, venku byla plískanice, v obchodě šero. Lehounký průvan houpal sítí, ve které trůnil. Byl rozmrzelý, jeho barvy nezářily, byla to velká nuda takhle viset nad svým královstvím. Skoro usínal, když zjistil, že v obchodě je nějak rušno. Jsou tam nějaké tři děti s rodiči a dělají rámus, že určitě vzbudí celý obchod. Prodavač vzal dlouhou tyč a s ní sundal míč v síťce dolů. Děti si míč podávaly z ruky do ruky a míč se při tom cítil velice šťastně. Přece jenom si ho někdo koupí, přece se dočkal. Teď bude trůnit na novém místě a pozná mnoho krásných nových věcí, pozná nový svět, o kterém doposud jen snil.

Když ho doma vyndali z igelitové tašky, byl šťastný, vždyť v té tašce nic neviděl, cítil se v ní ponížený, ale nakonec si řekl, že nebylo zase tak zle, protože venku pršelo a ještě by si mohl zašpinit své krásné duhové barvy.

Ze začátku si děti s míčem koulely, ale pak ho vložily do poličky mezi ostatní hračky. Byl tak šťastný, vždyť je z těch hraček největší a nejkrásnější, jeho barvy zase konečně září, protože vysvitlo sluníčko. U dětí byl středem pozornosti, ale potom děti někam utekly a zůstal sám. Jeho síťku, ve které bydlel tak dlouho ve svém obchodním království, někam daly a on teď musel ležet na tvrdé poličce. Najednou se otevřely dveře a chlapec zamířil k němu. Míč se začal tetelit pýchou, že si s ním opět bude někdo hrát, že ho budou jemně hladit dětské ručky, a že s ním budou zacházet jako s královským míčem. Dětské ručky ho však nesly ven a tam na dvorku bylo hodně dětí a místo, aby ho obdivovaly, daly ho na zem a co to sním dělají? To je hrůza, vždyť oni do něj kopou, jak bude vypadat, vždyť země je ještě po dešti mokrá, sem tam je kaluž a dětem to vůbec nevadí, že je celý špinavý. Jeho duhové barvy přestaly zářit, jak by také mohly, když do něj kopaly a on se v tom bahně koulel od jednoho děcka k druhému a každé si do něj koplo. Nemohl pochopit, že děti jsou veselé, že se smějí, když on je smutný, celý špinavý, ponížený a zoufalý.

Venku se začalo šeřit, děti vzaly míč a šly domů. Doma míč daly pod sprchu, smyly z něj špínu, vysušily ho do hadříku a pak ho zakoulely pod postel. Když se tak koulel, do něčeho narazil a zastavil se. Pod postelí bylo skoro tma, poznal však, že vedle něj leží jiný míč. Nebyl vůbec hezký a zdálo se, jako by už neměl v sobě tolik vzduchu, jak by měl mít. Ten krásný duhový míč si ho přestal všímat, začal naříkat nad sebou a stále cítil, jak do něho děti kopou a jak se koulí v bahně. To bylo strašné. Nejraději by utekl zpět do svého pohádkového obchodu. Tam mu bylo dobře. V klidu visel v síťce a ve své povznesenosti se cítil jako král. Začal plakat a naříkat. Proč si ho vlastně děti vybraly, vždyť tam byly jiné míče, méně krásné, méně barevné, obyčejné. To jsou míče ke kopání, ale ony kopaly do něj. Jak dlouho mu vydrží ty krásné duhové barvy? On přece nechce, aby do něj kopaly, aby ho otloukaly nohama, on chtěl, aby s ním zacházely něžně, aby ho hladily, obdivovaly a daly mu odpočívat na lepším místě, ne pod postelí.

Uvažoval, proč je ten malý, škaredý míč tiše a jen se usmívá? Jak se vůbec může usmívat, když je tak škaredý a skoro už nepoužitelný? Proč ho nepolituje, vždyť když s ním děti nebudou zacházet jemně, bude také tak zničený, opotřebovaný, bez vzduchu! Ten malý, škaredý, bezvzdušný míč se dlouze zahleděl na ten krásný duhový a tiše vyprávěl:

"Také jsem byl krásný a plný vzduchu, výborně jsem skákal a dobře se mě drželo v ruce. Jak jsem byl šťastný, že si děti se mnou často hrály, jak to bylo příjemné, když se mnou vyhrávaly ve fotbale, v odbíjené, když se mnou skákaly školku, nebo si jen tak se mnou házely. Dlouho a dobře jsem jim sloužil a mám takový dobrý pocit naplnění, i když už nejsem takový krásný, ani tak nafoukaný vzduchem, jak mám být, ale vím, že děti mě měly rády, a že jsem stále v jejich krásných vzpomínkách. Proč fňukáš, že do tebe kopou, že se koulíš v blátě, vždyť jsi k tomu byl udělaný, a jestli se zašpiníš, jsou to hodné děti, zase tě umyjí tvé barvy budou opět zářit jako duha. Máš přece skákat a dobře se odrážet, víš proč jsi kulatý? No přece aby ses koulel. Buď to, k čemu jsi byl udělaný, najdi v tom radost, že tě děti berou ke hraní, že neležíš jen někde odložený, ale že tě mají rády. To je výsada, kterou máš, zapamatuj si, že pýcha ti bere radost a odevzdání se, tvá soběstřednost ti krade lásku k druhým, a tak nemůžeš prožít radost z toho, že sloužíš právě takovým způsobem, jakým sloužíš a k čemu jsi byl udělaný. Víš, jak je krásné, koulet se mezi dětmi a dělat jim radost? Ty to však nevíš, protože bys chtěl, aby se děti točily kolem tebe a obdivovaly tě. Ale proč? Být jen na dívání, k čemu to je? Je mnoho krásnějších věcí, na které se děti rády dívají, s tebou si chtějí hrát, protože jsi na hraní. Víš, jak jsi ve fotbale vzácný? Vždyť všechny děti utíkají za tebou a jsou schopné se pro tebe i poprat. V poličce nebo v síťce bys jenom ležel ve své pýše neužitečný a ta neužitečnost by tě zničila. Neměl bys žádné krásné vzpomínky, neznal bys dětský smích, necítil bys jemnost dětských ruček, když tě umývají a osušují hadříkem. Buď tím, k čemu jsi udělaný, měj radost z toho, že jsi sloužil, jak jsi nejlépe uměl."

Když ráno první sluneční paprsek zašimral duhovou barvu, celý míč see rozzářil a nedočkavě čekal, kdy ho dětské ruce zvednou, aby si s ním šly zahrát fotbal.

Obrazek

Také jste děti zjistily, že jste pyšné a ješitné? Možná to na sobě nevidíte, ale jistě jste si už všimly u svého kamaráda nebo spolužáka, že je pyšný a domýšlivý. Víte, na sobě to člověk málokdy vidí, lépe to uvidí na druhém. Pyšného člověka nemají lidé rádi a Bůh pýchu také nemá rád. Bible říká, že pýcha předchází pád. Víte, která vlastnost satana přivedla ke vzpouře proti Bohu? Byla to právě pýcha!

Zkuste se zamyslet samy nad sebou a položte si otázky, na které zkuste odpovědět - ano nebo ne.

1. Chci, abych byl víc než druzí?

2. Usiluji o to, abych byl vždy středem pozornosti?

3. Nedovedu odpustit, když mi někdo ublíží?

4. Když mi někdo ublíží, při první příležitosti mu to vrátím?

5. Když vidím,že je někdo lepší než já, mrzí mě to a naštvu se?

6. Když někdo jiný vyhraje, závidím mu?

Jestli jste na některé z nich odpověděly "ano", měly byste se nad sebou zamyslet a prosit Boha, aby vám dal moudrost poznat svoji pýchu, přiznat si ji a také Ho prosit o sílu, abyste pýchu v sobě nedržely a nehýčkaly - vždyť před Bohem jsme všichni stejní. Jen láska k druhým dává člověku před Bohem tu pravou hodnotu a Bůh, který je láska, vám ji pomůže pěstovat. A láska to je mít rád, odpouštět a pomáhat

!
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA